Italskou speedmetalovou smečku poznáte na sto honů... Texty, potažmo názvy alb, se jen hemží slovem “Divine” ve všech možných odrůdách, zpěvák má obvykle značně podivný přízvuk a hlavně - hudba je plná vzletného patosu a instrumentálních tyrád. Apeninské uskupení Skylark patří mezi ostřílené kozáky žánru, vždyť už má na kontě čtyři řadové výstřely, což jí ovšem nijak nevyčleňuje z grupy nakažených, potažmo bacilonosičů. Špatně nadabované intro přechází do velmi zajímavě kudrnaté kytarové krasomluvy, přičemž bicí okamžitě startují pověstný kopákový “double” a od těch chvil je nezastaví ani středověká hradba. Není to vůbec marné, zejména díky líbivému melodickému náboji, jakmile však vteřiny a skladby nabývají na četnosti, nemají už Skylark vpodstatě co nabídnout.

Vzhledem k tomu, že tenhle počin je součástí módní ságy Divine (sic!) Gates, nechybí ani velké množství hostů, z nichž stojí za zmínku zejména Rob Tyrant (o třídu lepší Labyrinth). Ne že bych na vokály mohl bohapustě kydat kravská lejna, ale ani kvítky chvály poletovat nebudou. Jsou řemeslně přesné (s výjimkou ukrutného ženského ječáku Monicy Golfettové), avšak často bez šťávy, koulí, zato s povinnou latinskou angličtinou.

Svěží bríza nevane bohužel ani z refrénů... Kdeže je um Rhapsody perfektně naladit sbory a vybičovat je k maximu? Skylark se sice snaží, ale pekelný vřískot a ukrutně křečovité frázování sboristů mnohdy všechno degradují. Kámenem úrazu je to, že právě v refrénech chtějí taliáni koncentrovat speed - appeal svých skladeb a ono to pak vyhlíží krapet trapně a nedotaženě...

Při všem tomhle cancání připouštím, že pár pěkných kousků se tu najde... Zejména sólové samospády sekané po vzoru Labyrinth (a hele - hostuje tam kytarista Olaf Thörsen!), kdy se klávesy vaří, ze strun se dýme a blány bubnů jsou v permanenci, stojí za to. Váhal bych ocejchovat materiál jako vyloženě slabý, ale v porovnání s italskou špicí se jedná pouze o solidně nakopnutý průměr, kterému by rozhodně slušelo lepší nazvučení zpěvu, solidnější masív sborů a trochu netuctovější a o něco méně “divinální” přístup k žánru. Méně cukru, více tabaska, praví mistr šéfkuchař!